2 věty, které bych si přála, aby mi máma říkala, když jsem byla malá

Když jsem byla malá, vyrůstala jsem s mámou „sama“. Můj otec od nás odešel, když mi bylo 6 roků a sestry jsem měla o tolik starší, že odlétly z domova dřív, než jsem vyrostla do věku, abych si s nimi „rozumě“ popovídala.

V domácnosti jsme byly tedy oficiálně dvě.

Z dnešního pohledu těch 14 let, než jsem se odstěhovala z domova i já, uběhlo velmi rychle. Dnes je mi skoro 30 a byla bych moc ráda za to, kdybych svou mámu potkala před těmi 14 lety a mohla ji poprosit, aby mi jako malé kladla na srdce několik vět:

1. „Spolu to zvládneme. “

2. „Máš na to. “

 

SPOLEČNĚ TO ZVLÁDNEME

Skoro půl života jsem strávila doma. Po boku silné ženy, která měla dvě dospělé dcery a mě. Jelikož byla jediná, kdo se o nás staral a z práce prodavačky nevydělala mnoho, zažívaly jsme občas těžké chvíle. Díky mámě jsme je ale vždycky „nějak“ zvládly.

I já umím vše „nějak“ zařídit. Říkám tomu ostrov Soběstačnosti. Něco přehodím, vyhodím nebo přesunu. Bohužel jsem se to naučila dělat i s vlastním životem. Věci, které mne naplňují a dělají šťastnou vyhazuji nebo odkládám, abych všechno zvládla – sama.

Převzala jsem model mámy z minulosti na sebe. Na jednu stranu to vypadá hezky, ale já jsem svůj život spojila s úžasným mužem, kterého moc miluji a nejsem sama, tudíž nemusím vše ani sama zvládat.

 Problém se objeví ve chvíli, kdy nastane krize a spustí se tento nefunkční starý model automaticky.  

To pak vypadá tak, že si jdu hloupě za svým  a v konečném důsledku o víc vlastní vinou přijdu, než abych něco získala. Takové krize končí povětšinou tím, že jsem smutná já, protože jsem se dostala tam, kde jsem nechtěla být a je smutný i můj partner, který mi chtěl pomoci, ale já o tom nechtěla ani slyšet.

Proto bych mámu poprosila, aby mi řekla, „že to společně zvládnem“, že v životě nejsem sama a mluvit o zdarech stejně jako o nezdarech je úplně normální.

Dneska větu, „společně to zvládnem“, slyším od svého muže a pomalu se jejímu významu učím. A zároveň s tím objevuji i nový ostrov s názvem Důvěra.

MÁŠ NA TO

V rodině, kde se řeší často nedostatek peněz a naplnění základních životních hodnot, se už tak moc času nenajde na promluvy o vlastních snech a jejich realizaci. Hodně svých přání a tužeb zůstalo utajených v mé mysli a když jsem se jako malá odhodlala vyjádřit svůj zájem, byla jsem často odkázána sama na sebe.

Máma mě nikdy od věcí neodrazovala, bohužel neměla už dostatek energie k tomu, aby mě v mých zájmem i podporovala.

A jelikož jsem zrovna nepatřila mezi nejprůbojnější osobnosti, raději jsem nic nezkoušela. Všechno nové ve mě vyvolávalo pocit nejistoty a strachu. A jak už to tak bývá, v dospělosti se to ještě víc prohloubilo.

Můj ostrov Strachu je gigantický. A trvalo mi léta, než jsem si uvědomila, že díky tomuto ostrovu nedělám věci, které mě baví a spokojuji se raději s průměrem, než abych pro sebe chtěla něco víc, něco krásného.

Ve chvíli, kdy jsem si tuto myšlenku uvědomila, nastal zlom.

A i když se bojím spousty věcí a jsem introvert s autistickými sklony – bráno s nadhledem, začala jsem podnikat, hrát na klavír, tančit a zkoušet nové věci. Takže jsem v sobě objevila protipól ostrova Strachu, ještě větší ostrov, Odvahy.

Dnes nemusím slýchat z venčí , „máš na to“, i když mám muže, který mne s láskou podporuje ve všem, co dělám,  protože vím, že mám na vše, co mi dovolí vlastní mysl.

Možná, kdyby mě máma tehdy častěji podporovala, byla by má cesta snazší, ale pak by možná bylo i menší mé odhodlání mít život, který mne baví a naplňuje.